Blahořečení
Co je blahořečení?
Blahořečení neboli beatifikace je proces, který vede k uznání osoby za „blahořečenou“ v rámci katolické církve. Je to první krok na cestě ke kanonizaci, tedy k prohlášení za svatého. Blahořečení znamená, že církev oficiálně uznává, že daná osoba žila ctnostný a svatý život a je právem uctívána jako vzor pro ostatní věřící. Proces blahořečení v důsledku znamená důkladný průzkum života a skutků kandidáta, zejména hledání důkazů o jeho ctnostech, hrdinství nebo zázracích. Během procesu se shromažďují dopisy z pozůstalosti, úřední dokumenty, výpovědi svědků a všechny další dostupné prameny dokumentující život kandidáta na blahořečení. Rozhodnutí pak vyslovuje Papežská kongregace pro blahořečení a svatořečení ve Vatikánu.
Schválený zázrak
Proces blahořečení nebo i svatořečení může být podpořen událostí, kterou katolická církev označuje za „schválený zázrak“. Jde o napřirozený jev nebo skutek, který nemůže být vysvětlený vědecky.
Zázrak je obvykle spojený s modlitbou na přímluvu osoby, která má být nebo už byla blahořečena nebo svatořečena. Typicky může jít třeba o náhlé uzdravení ze závažné nemoci nebo nečekanou záchranu před smrtí. Čin, který splňuje atributy zázraku, musí být vždy důkladně prošetřen – počítá se s vyjádřením odborníků jako jsou lékaři, vědci nebo teologové – tak, aby se předešlo mylné interpretaci přirozeného jevu nebo pokusu o podvod.
Církví potvrzený zázrak ale není pro blahořečení nutnou podmínkou, pokud se posuzuje případ mučedníka. Mučednictví pak znamená, že člověk podstoupí smrt kvůli své víře a věrnosti Kristu. Aby církev mohla někoho uznat za mučedníka, musí být naplněno:
- Dobrovolné přijetí smrti – mučedník smrt nevyhledává, ale když je postaven před volbu zapřít víru nebo zemřít, zůstává věrný Bohu.
- Přímá souvislost s vírou – příčina smrti musí být tzv. odium fidei („nenávist k víře“). To znamená, že člověk je zabit proto, že je křesťanem, praktikuje víru nebo že odmítá zapřít Krista.
- Křesťanský postoj oběti – mučedník má zemřít s vírou, nadějí a láskou, ne z nenávisti nebo touhy po násilí.
V případě Jana Buly i Václava Drboly církev uznala naplnění těchto podmínek, samotný fakt mučednické smrti proto pro jejich blahořečení postačuje.
